Valná většina prvňáčků nastupuje do školy s nadšením. To však většinou velmi rychle ochladne, až se postupně změní v nechuť. Neexistuje snad jediný žák, který by do školy chodil rád. Přitom to nedává smysl, když se tam učí novým věcem, a navíc je tam s dětmi svého věku, se kterými se může bavit. Proč je tedy škola tak nesnášená?
Jedním z důvodů je to, že zde má dítě jasně daný rozvrh a povinnosti. To je něco, co předtím nezažilo. Dříve, i ve školce, si mohlo hrát s čím chtělo, a nikdo jej neomezoval. Nyní však musí sedět a poslouchat učitele. Nejenže musí plnit jeho pokyny, ale také se nesmí během hodiny bavit. O tom, že by si mohlo dělat něco jiného, pokud jej například onen předmět nebaví, nemůže být ani řeči. Jistě, učí se, ale v podstatě násilnou formou.
Pak je tu také fakt, že celý proces je v podstatě velmi repetitivní. Rozvrh je stejný po celý školní rok, takže dítě v podstatě nemá nic, na co by se mohlo těšit. I když je jeho učitel hodný, dítě stále musí dělat to, co se po něm požaduje.
Dále je tu stres ze zkoušení a písemek. Žádné dítě, alespoň v začátku, nechce dostat špatnou známku. Co má ale dělat, když mu onen předmět zkrátka „neleze do hlavy“ a třeba nedokáže pochopit některý z principů matematiky, byť se snaží ze všech sil? K tomu přidejme i fakt, že jsou děti často mezi sebou srovnávány. To má vytvořit soutěživé prostředí, kdy se budou žáci snažit jeden druhého překonat, avšak příliš to nefunguje.
Jistě, lze namítnou, že je to připravuje na dospělý život, že i v práci budou muset poslouchat pokyny nadřízeného a že budou srovnáváni se svými spolupracovníky. A to je určitě pravda. Skutečně je ale nutné na to připravovat již šestileté děti? Nebo by alespoň první dvě či tři třídy školy měly být přeci jen volnější, aby děti do školního režimu zapadly postupně a pomalu si na něj zvykaly?